08/08/2026
„Proč je ta škola tak ošklivá?“
Tu otázku od rodičů slýchám oprávněně často. A čím déle školu vedu, tím víc cítím, že nemám právo dělat, že je všechno v pořádku jen proto, že si nikdo oficiálně nestěžuje.
Nechci, aby moje škola stagnovala. Ani profesně. Ani lidsky. A už vůbec ne prostorově.
Víte co? Ti rodiče totiž mají pravdu.
Nechci být ředitel, který si s úlevou řekne, že systém po něm vlastně žádnou změnu nechce. Beru jako profesní čest vést školu tak, aby měla odvahu měnit se i ve chvíli, kdy je to nepohodlné. A ono to nepohodlné opravdu je.
Každá změna je trochu bolestivá infuze do jistot učitelského sboru. Do prostředí, které se umí velmi pohodlně stabilizovat ve stylu „tady se učit jinak nebude, vždyť nějak funguje“. Jenže mně už dlouho nestačí, že škola nějak funguje.
Nemůžu ignorovat hlasy dětí a rodičů. Nemůžu dělat, že prostředí, ve kterém děti tráví roky života, nemá vliv na jejich motivaci, vztahy ani budoucnost. A hlavně jsem pochopil jednu zásadní věc:
Pokud chceme učit kompetenčně, nemůžeme zůstat ve škole navržené pro pasivní znalostní provoz minulého století. Znalostní učení šlo produkovat v uzavřených třídách. Řady lavic. Jeden výklad. Jedna správná odpověď.
Jenže profese budoucnosti budou jiné. Budou týmové. Kreativní. Nejasné. Proměnlivé. Budou vznikat v prostředí, kde lidé spolupracují, komunikují, prezentují, improvizují a řeší problémy v reálném čase.
A přesně tehdy mi došlo, že kompetenční učení není jen pedagogická změna. Je to změna prostoru.
Jak se Tomáš a jeho škola s potřebou změny popasovali? Čtěte na webu Schollab.cz v sekci Příběhy.
