20/04/2015
To se tak v práci říznete o karton, abyste doma při šití seděly s oblepenými prsty jako největší nešika...
Ale o tom jsem dneska psát nechtěla. Tenhle koníček či řemeslo, umění nebo zkrátka bláznivina - říkejte si tomu, jak chcete - je zkrátka rozhodně nebezpečnější než koukání na televizi. Vedle obligátního rozpíchání prstů nešikovnou jehlou (která má tendence občas zajet i pod nehet) se nám náruživějším objevují specifické mozůlky na místech, kde nitě a šicí vlákna opíráme o prsty. Jinde máme kůži ztvrdlou od toho, jak o ni opíráme nářadí, a vůbec naše ruce jsou samy nejpodivuhodnějším nástrojem, který máme k dispozici.
Známé a zákaznice se mne často ptají, jak dlouho trvá ušít ten který šperk. Je to různé, od přelétavé známosti na stěží dvě hodinky až k mnoha dnům vzájemné pozornosti, lásky a nenávisti (to když se nitě šmodrchají, materiál praská a šperk se ne a ne objevit). Jenže čas, byť je tou největší investicí při pečlivé práci s často miniaturním rokajlem, není zdaleka jediným platidlem. Drobné ranky, puchýře, škrábance, poleptaná či popálená místa (kterým se zvlášť skláři a cínaři nevyhnou), to je naše poznávací znamení.
Je jaro, otevírají se různé trhy a stánky všude možně. Až se tak budete procházet a obdivovat vystavené šperky, schválně se podívejte na ruce prodávajících šperkařek, šiček a drátenic (či dráteníků, šperkařů a sklářů).
Jejich ruce jsou úplně stejné jako ty vaše. Dlaň a pět prstů. Přesto dovedou něco, co vás uchvacuje, překvapuje nebo zkrátka jen vyvádí z míry svou precizností a krásou.
A až od někoho uslyšíte pohrdavou větu "Je to jen pár korálků a kus drátu, to zvládne každý doma!", schválně se podívejte na jeho ruce.
Jen dlaň a pět prstů. Záleží na člověku, který je používá.